Při jedné konzultaci mi klient položil otázku, která bezprostředně souvisí s ohromnou iluzí, ve které mnoho z nás žije a ze které vzniká tolik utrpení. 

Otázka: Proč někteří lidé, kteří cítí, že by měli patřit k určitému člověku, nedokážou zcela ovládnout svou divokost, svobodu a nespoutanost. A přesto, že v pozemském životě se mu oddají a žijí s ním, ve skutečnosti touží po něčem jiném.

 

Již od našeho narození jsme vystaveni "normalizaci" v podobě učení se tomu co nám předávají Ti, kteří nám vstupují postupně do života. My pak toto přebíráme za realitu, neboť neznáme nic jiného a vše co se od toho odlišuje, považujeme za nepřijatelné. Jsou to rodiče, sourozenci, příbuzní, kamarádi, učitelé ve škole, dále do hry vstupují zákony, různá ustálená pravidla chování, atd… Mohl bych zde psát dlouhou řadu toho, co nás v životě ovlivňuje, ale obecně nejsme páni svého života, nýbrž jsme pouze souborem toho, čemu jsme se naučili říkat minulost. Jen málo lidí dokáže nahlédnout pod pokličku této Iluze a nalézt Pravdu, která se za touto iluzí ukrývá. Jsme uzavřeni ve svém myšlenkovém schématu a nedokážeme z něj vystoupit, neboť nám byl po dlouhou dobu implantován. Občas se však narodí člověk, který přes maximální snahu okolí implantovat normativ chování a hodnot do schématu "nezapadl" a ten je pak často odsouzen k tomu, aby žil v ústraní, neboť ho většina lidí nechápe a odsuzuje za jeho odlišnost a vlastně ho vyřadí ze svého společenství, anebo což je mnohem horší případ, ho násilně "znormalizuje" i přes jeho zdánlivé nepochopení. Fatální způsoby normalizace ve 20. století jsme viděli u všech totalitních a represivních režimů jako byl nacizmus (převýchova dětí), komunismus (represe a zabíjení lidí pro jejich odlišný názor). Bohužel i přes to, že nyní žijeme v relativně svobodném světě, situace se příliš nezměnila a my neumíme být stále tím, kým skutečně jsme a tedy svobodní.

Odpověď na položený dotaz je tak nasnadě, většinu rozhodnutí, které v životě děláme, s námi nemá nic společného, neboť nevychází z naší pravé podstaty, ale z myšlenkového schématu, který nám byl implantován. Mohli bychom si zde položit otázku a kde je tedy naše svobodná vůle? Ano žijeme v určité iluzi, že máme svobodnou vůli a rozhodujeme se tedy svobodně. Pokud bychom se opravdu rozhodovali svobodě, tak ale nesedí ta položená otázka, protože by nemohl vzniknout ten rozpor. A právě ten rozpor je odpovědí na položenou otázku, ten rozpor je ten klíč. Každé naše rozhodnutí není ve skutečnosti svobodné, je dáno naší minulostí a proto dokud nevystoupíme z našeho myšlenkového schématu a symbolicky se neočistíme od myšlenkového dogmatu, který nám byl implantován, budeme se ve svém životě trápit, žít v rozporu s naší pravou podstatou a nikdy nenaplníme to, proč jsme opravdu tady. Tedy abych konkrétně odpověděl na položený dotaz, naše pravá podstata je divokost, nespoutanost, svoboda jak je uvedeno v dotazu, a občas se najde člověk, který dokáže uvidět Pravdu a nechá projevit svou pravou podstatu, navzdory svému rozumu. Všichni tedy hledáme cestu ke svobodě a vymaňujeme se tak z implantovaných omezení, které nám bylo po dlouhou dobu vštěpováno. Avšak tím, že začneme projevovat naší skutečnou podstatu, setkáme se s absolutním nepochopením našeho okolí, a proto mnoho z nás raději volí cestu vnitřního rozporu.

Rozhodnout se začít žít skutečně svobodně není jednoduché, neboť zpočátku přijdeme o vše, co jsme doposud získali, tedy pokud budeme mluvit o lidech a vztazích přijdeme o mnoho z nich, rodinné, přátelské, intimní, neboť s nepochopením musíme počítat, ale zrod něčeho nového vždy doprovází smrt něčeho starého. Ovšem pokud toto dokážeme, zrodíme se znovu a budeme moci vidět v jaké iluzi a okovech jsme doposud žili a zároveň zjistíme, že tyto okovy jsme si nasadili my sami.

Na závěr bych zde uvedl jeden indiánský příběh, který přímo souvisí s položeným dotazem a možná je i odpovědí na položený dotaz: Evropan když dobýval indiánská území, nikdy nerozuměl tomu, proč Indiáni nedokázali pochopit význam slova "vlastnit" a indiáni naopak nechápali, proč mj. běloši později znásilňovali jejich ženy. Indiánské ženy zpočátku neměly problém, když evropané s nimi chtěli mít sex a mnoho koloniálních evropanů mluvilo o územích indiánů jako o skvělém místě, kde může mít každý tolik žen, kolik chce. Svým hrubým chováním však poničili tuto úžasnou kulturu, kde lidé žili po mnoho let v naprostém souznění s přírodou a ve stavu štěstí a radosti z Bytí. V pojetí Indiánů lidé nemohou jeden druhého vlastnit, a proto ve vztazích si nekladou jakýkoli nárok na svého partnera. Indiáni vědí, že jim nikdo a nic nepatří a že pokud je člověku, kterého milují dobře i s jiným člověkem, jsou šťastní s ním a sdílí s ním jeho radost. Kéž by jednou toto bylo pochopeno, pak by totiž zmizelo mnoho utrpení, které jsou si lidé schopni dělat kvůli iluzi, že mohou něco nebo někoho vlastnit.


Joomla SEF URLs by Artio